je nejhodnotnější technika povrchové úpravy svým dokonale hladkým povrchem, který je možno vyleštit na vysoký lesk, který se dělal především u nábytku ve stylu empír a biedermeier, nebo pololesk, který byl používán především na nábytek ve stylu pseudorenesančním a secesním.
Oproti klasickému laku dnešní doby, který se leskem šelakové polituře zdaleka nevyrovná, má šelaková politura, i přes svou pracnost a nároky na zručnost, nenahraditelný výsledný efekt jak na pohled tak na dotyk. Dřevo má nejlépe zvýrazněnu svou přirozenou texturu, což vynikne především u pestrosti intarsií a současně ukazuje „živost“ samotného dřeva teplým medovým leskem.
V prvních zhruba 15 vrstvách jsou zabrušovány a zaplňovány póry pemzou a poté se pomocí polny nanáší až do tisíců vrstev šelaková politura s příměsí rychle vysychajících olejů, která má účinek lehko roztíratelné politury.
Pro nanášení šelakové politury je nutná značná zkušenost a cit. Nedodržení té pravé techniky může drobnou chybou zhatit celou práci.
Na těžko zátěžové plochy (vrchní desky stolů, komod, atp.) se používá kopálová politura, která má vlastnost tvrdšího povrchu.
I přes náročnost provedení šelakové politury a náchylnost tohoto vyleštěného povrchu k poškození, ke kterému může dojít i běžným používáním, se řadí tato povrchová úprava k těm nejcennějším právě svým prováděním dle původních receptur, což současně zvyšuje cenu každé takto zrenovované starožitnosti.